Justice dosud tvrdila, že pád pracovním úrazem nebyl a že záleželo čistě na rozhodnutí zaměstnance, jestli na služební cestě bude, anebo nebude lyžovat.

Nejvyšší soud v čerstvě publikovaném rozsudku z letošního května zdůraznil, že lyžování představovalo hlavní náplň akce a že firma zaplatila zaměstnanci skipas. Na sjezdovku navíc doprovázel zákazníky, kterým se měl po celou dobu pobytu věnovat.

"Okolnost, že žalobce neměl povinnost lyžovat a že 'sankce za odmítnutí lyžování mu nehrozila', přitom není podstatná. Rozhodující je, že s ohledem na uvedené okolnosti a za uvedených podmínek žalobce, který se věnoval zákazníkům i na sjezdovce, konal z objektivního hlediska činnost ve prospěch žalované, a tedy se jednalo o plnění pracovních úkolů pro žalovanou," stoji v rozsudku.

Případem se musí znovu zabývat Obvodní soud pro Prahu 10. Veřejné jednání svolal na 22. srpna, plyne z databáze InfoSoud.

Muž od roku 2008 pracoval pro firmu jako obchodně technický poradce. Na pracovní cestu do lyžařského střediska Livigno vyrazil v lednu 2011 s předem vybranými klienty, zástupci stavebních firem a prodejců. Cílem cesty bylo utužovat a zkvalitňovat obchodní, technickou a společenskou spolupráci. Veškeré náklady hradil zaměstnavatel.

Muž na sjezdovce upadl, když se vyhýbal jinému lyžaři. Tři měsíce byl v pracovní neschopnosti, i poté měl potíže při chůzi a nemohl provozovat některé sporty.

Obvodní soud původně tvrdil, že výprava do Itálie sice byla pracovní cestou, pád na sjezdovce ale nepovažoval za pracovní úraz, a to například proto, že se nehoda stala v době plánované přestávky na oběd. Muž neuspěl ani u Městského soudu v Praze, podle kterého se nepodařilo prokázat, že by mu firma lyžování přímo uložila jako povinnost.

V dovolání muž zdůraznil, že jeho úkolem v Itálii bylo starat se o zákazníky po všech stránkách, zajišťovat jim servis, utužovat s nimi vztahy, což logicky znamená být s nimi. Nemohl prý sedět celý den v hotelu, zatímco klienti budou lyžovat.