„V teorii kardiolog, v praxi interní polyhistor,“ tak hodnotí ve svých pamětech profesor psychiatrie Vladimír Vondráček Bohumila Prusíka.

Syn klasického filologa z Klatov vstoupil na pražskou lékařskou fakultu v roce 1910 a studia ukončil po pěti letech. Od roku 1910 je asistentem interní kliniky profesora Josefa Thomayera. Na této proslulé klinice pilně pracuje, zkušenosti získává i na zahraničních pracovištích. Ještě před 1. světovou válkou podnikl několik studijních cest, zejména do Švýcarska, Německa, Holandska, Francie a Anglie. Zmíněné pobyty v západní Evropě ho přiměly zaměřit českou medicínu, která byla v 19. století orientovaná především na Vídeň a německy psanou odbornou literaturu, na medicínu francouzskou, a zejména anglickou. Do Prahy přivezl řadu učebnic angloamerických autorů a tyto knihy, koupené za vlastní peníze, daroval do klinické knihovny.

Ve svých 34 letech je habilitován, v roce 1926 se stává mimořádným nehonorovaným profesorem, po dvou letech již profesorem honorovaným. V roce 1930 je jmenován přednostou propedeutické kliniky a po pěti letech se stává profesorem řádným. Po uzavření vysokých škol za okupace v roce 1939 odchází do nemocnice na Královských Vinohradech jako přednosta tamního interního oddělení.

V květnových dnech roku 1945 přebírá profesor Prusík v areálu Všeobecné fakultní nemocnice německou interní kliniku, na jejímž místě vzniká IV. interní klinika. Stává se jejím přednostou a na klinice působí až do roku 1958. V letech 1952‒1963 současně vedl angiologickou laboratoř při této klinice. Úspěšný klinik a badatel má všechny vlastnosti vědce, jak je vyžaduje Selye: je nadšený, vytrvalý, originální, inteligentní, ctí etiku. Sleduje nejnovější vývoj svého oboru, má cit pro nové a progresivní.

V roce 1913 zavádí na klinice elektrokardiograf, 1917 metodu kapilaroskopie, 1922 mikrometodu ke stanovení glykemie a měření kožní teploty elektroteploměrem. Od roku 1928 provádí arteriografická vyšetření.

Vidí do budoucnosti – již roku 1929 předpověděl význam role hodnocení cholesterolu a fosfatidu ve výzkumu arteriosklerózy. Vycházel přitom ze svých zkušeností, že u pacientů s diabetem, kde je tento metabolismus porušen, se zvyšuje výskyt arteriosklerotických změn. Světový ohlas měl jeho objev účinku kyseliny nikotinové a jejích derivátů u cévních chorob, rozšířil diagnostiku neurocirkulační astenie. Jako jeden z prvních se u nás věnoval otázkám geriatrie. Jeho jméno se stalo mezinárodně známým a uznávaným a počátkem roku 1939 se stal jedním z kandidátů na udělení Nobelovy ceny, což však zmařila druhá světová válka.

Po objevu antibiotik a jejich zavedení do terapie po roce 1945 pochopil, že díky antibiotikům nebudou nejvážnějším problémem medicíny infekční choroby, ale že se jim stanou choroby cévní. Prusíkovým dominantním zájmem se stávají choroby krevního oběhu a je považován za zakladatele české angiologie. Spolu s profesorem Zdeňkem Reinišem byl autorem učebnice Nemoci končetinových cév v klinické praxi vydané v roce 1959.

  • Narodil se 26. května 1886 v Klatovech, zemřel 6. září 1964 v Mariánských Lázních.
  • Díky svým zahraničním cestám se zasloužil o posílení vlivu angloamerické a francouzské medicíny na medicínu českou. 
  • Zavedl u nás řadu nových medicínských metod, např. elektrokardiograf, kapilaroskopii, mikrometodu ke stanovení glykemie, měření kožní teploty elektroteploměrem, arteriografická vyšetření atd.
  • Byl jedním z kandidátů na Nobelovu cenu v roce 1939, jejíž udělení zmařil začátek války.
  • V roce 1945 stál u zrodu IV. interní kliniky pražské Všeobecné fakultní nemocnice, jako přednosta tu působil až do roku 1958.
  • V letech 1961‒1964 byl prezidentem Mezinárodní angiologické unie, působil i v dalších mezinárodních internistických kardiologických a revmatologických společnostech.

Prusík byl mezinárodně uznávaným angiologem, v letech 1961‒1964 působil jako prezident Mezinárodní angiologické unie, byl zvolen členem dalších mezinárodních internistických kardiologických a revmatologických společností. Studenti obdivovali jeho přehledné a jasné přednášky, brilantně prezentované. Vysoký, štíhlý, vždy elegantně oblečen, s pečlivě zastřiženým knírkem imponoval již svým zjevem. Na klinice se vyprávělo, že když Prusík vstoupil do ženského oddělení kliniky, hospitalizovaným pacientkám se vždy nepřiměřeně zrychlil pulz.

Miloval hudbu, byl pravidelným návštěvníkem koncertů Spolku pro komorní hudbu, sám v mladých letech muzicíroval. Měl velký zájem i o výtvarné umění, mezi jeho přáteli i pacienty byli mezi jinými dirigent Václav Talich, malíři Jakub Obrovský a Otakar Nejedlý. Již citovaný profesor Vondráček nazval Prusíka úspěšným bojovníkem s nemocí a bolestí. Patrně proto pracovníci z jeho kliniky – doc. Puchmayer a doc. Bartůněk – nazvali svou štíhlou knížku vzpomínek na Prusíka Bojovník proti bolesti. Vydali ji v roce 1986 k stoletému výročí Prusíkova narození. Je to zajímavé čtení s mnoha historkami dokreslujícími Prusíkovu osobnost. Jeden z těchto příběhů, a to z Prusíkových asistentských let, uvedeme na závěr.

Medik Jaroslav Jedlička – později slavný pneumolog – skládal rigorózum z interny u profesora Thomayera. Pro praktickou část zkoušky mu byl přidělen pacient, kterého měl vyšetřit poslechem. Asistent Prusík, který Jedličkovi pacienta ke zkoušce přivedl, mu diskrétně šeptem napověděl: „Šelest systolický a diastolický.“ Jedlička však druhou část nápovědy přeslechl, a tak když se ho Thomayer zeptal: „Co slyšíte?“ Jedlička odpověděl: „Systolický šelest.“ Thomayer se usmál a řekl: „Máte štěstí, že jste řekl, že slyšíte jen systolický. Kdybyste řekl i diastolický, byl bych vás od zkoušky vyhodil, neboť to vám musel napovědět Prusík. Diastolický šelest totiž slyší jen on.“

Oblíbeným místem Prusíkových volných dnů byly Mariánské Lázně. Tam rok po svém odchodu do důchodu 6. září 1964 zemřel.